Vodící pes Nickoušek

Dobrý den, přátelé,

jmenuji se Nick a jsem vodicí pejsek svého nevidomého páníčka Zdendy. Nastoupil jsem jako nástupce toho nejlepšího psa v celém vesmíru, Perrouška, jehož životní cesta se bohužel uzavřela 18. října 2024. Páníček mi říká, že jsem sluneční pes, nebo také blonďák. Mým úkolem je pomáhat páníčkovi chodit po různých trasách, aby mohl být samostatný a jistý v každém svém kroku.

Dovolte mi, abych se vám představil trochu blíž.

Kdo vlastně jsem

Jsem žlutý labradorský retriever. Narodil jsem se mamince Vanille a tatínkovi Calvinovi 28. října 2023. Mám sedm sourozenců a všichni máme jména, která začínají na písmeno N.

Moje dětství a úžasná předvýchova

Když jsem si užil krásné dětství se svými sourozenci a maminkou, byl jsem svěřen do předvýchovy k dobrovolnické rodině. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se dostal k paní doktorce, která léčí malé děti. Tam jsem zažil spoustu lásky a obdivu. Děti mě hladily, povídaly si se mnou a já si je od té doby moc oblíbil.

S paní doktorkou jsem chodil i na pohotovostní služby do nemocnice v Motole. Všichni mě tam měli rádi a já je také. Nejednomu malému pacientovi jsem pomohl zvládnout chvíle v nemocnici o něco klidněji a radostněji.

Co vlastně znamená slovo „předvýchova“?

Malé štěňátko se ještě neumí učit tak vážné věci, jako je třeba najít přechod pro chodce, ukázat ty správné dveře nebo bezpečně vést svého člověka. Proto je nejprve svěřeno dobrovolnické rodině, která ho musí naučit nejdůležitější základy psího chování.

V předvýchově mě například naučili:

• správně se venčit a nedělat doma loužičky,
• hezky se chovat doma a nekousat všechno, co najdu,
• vědět, kde mám svůj pelíšek, a umět na něm v klidu odpočívat,
• jezdit různými dopravními prostředky a zvládnout i jezdící schody,
• doprovázet svého člověka do obchodu, restaurace, na koncert nebo na výstavu,
• poslouchat důležité povely, jako je „ke mně“, „k noze“, „sedni“ a „lehni“,
• nechat si v klidu vyčesat kožíšek, ostříhat drápky a vykoupat se,
• nebrat si od nikoho žádné dobroty, ty mi může dávat jenom můj páníček.

To všechno bylo nesmírně důležité, abych se jednoho dne mohl stát opravdovým a spolehlivým pomocníkem.

Vysoká škola pro psy aneb Můj výcvik

Když jsem měl základy v tlapce, přišla na řadu opravdová psí univerzita. Ujala se mě cvičitelka Hanka. Ta mi hned na začátku představila takový zvláštní obleček – postroj vodicího psa. Brzy jsem pochopil, že jakmile ho dostanu na sebe, končí štěněcí legrácky a stává se ze mě profík v práci.

Hanka mě vzala do Prahy a to vám byla jízda! Trénovali jsme ladný nástup do auta (abych tam neskákal jako pytel brambor), šlapali jsme po eskalátorech i nástupištích pražského metra a hlavně jsme pilovali tu pravou pražskou rychlochůzi. Místy jsem si připadal spíš jako závodní chrt než labrador! Do toho mi do hlavy nasypali spoustu nových povelů. Bylo to náročné, ale s Hankou jsme z toho udělali skvělou hru.

Konečně doma!

Po vyřízení všech těch nudných papírových formalit jsem konečně dorazil na místo určení – ke svému páníčkovi a paničce. A tady teprve začal ten pravý život!

Moje školní parta hrdinů aneb Jak mi lidé z jídelny pomohli domů

Než jsem se ale mohl definitivně nastěhovat ke svým páníčkům a začít jim plně organizovat život, musela se vyřešit jedna velká, nudná dospělácká věc – peníze na doplatek pro úřad. A představte si, kde se našli moji zachránci! Byla to parta opravdu skvělých lidí, ze kterých jsou teď naši velcí kamarádi – z jedné úžasné školní jídelny!

Ti se totiž rozhodli, že mě nenechají ve štychu, a udělali pro mě finanční sbírku. Strašně moc si toho s páníčky vážíme. Z celého svého čistého psího srdce vám všem děkuji za to, že jsem se ke své rodině mohl díky vaší lásce, dobrotě (a možná i nějaké té tajné klobásce, co občas zavoněla) úspěšně dostat.

Takže posílám jedno obrovské, hlasité a radostné: „Haf, haf, haf!“ To je totiž v mé řeči to nejupřímnější poděkování ze všech!

Miluju rošťačení na naší zahrádce. Zjistil jsem totiž, že panička je skvělá zahradnice a pěstuje samé dobroty. S velkou chutí jí tajně okusuji jahody a maliny, hrozně rád baštím třešně a na závěr si jako dezert dám hrušky. Správný pes přece potřebuje vitamíny!

S paničkou podnikáme krásné dlouhé vycházky v lese. Tam si lítám jako pes dostihověchuchelský, válím sudy jako v pivovaru a naháním – no, spíš pejskové, moji čtyřnozí kamarádi, nahánějí mě.

A když skončí legrace, panička mě převáží ve vozítku k páníčkovi do práce, abych si trošičku odpočinul před opravdovou fuškou – tedy cestou s páníčkem na autobus. Cestou tam ale občas pro zpestření udělám pořádný čurbes v kufru toho našeho vozítka, aby se mnou nebyla nuda. Jakmile pak páníčkovi padne padla, zaberu do postroje a doslova ho táhnu na autobus, abychom už byli co nejdřív doma.

Abyste mi dobře rozuměli, vozítko je naše čtyřkolové vozítko, kterému lidičky říkají auto.

Mám své lidi strašně moc rád. K naprosté dokonalosti mi chybí jen jedna maličkost: kdyby u nás mohly být trochu hodnější kočičky. Přiznám se vám totiž k jednomu velkému tajemství – i když jsem velký a statečný vodicí pes, mám z těch našich šelem fakt panickou hrůzu!